Takto nazývali v době středověku stříbrnou horečku v Kutné Hoře, která se ještě jmenovala po staru – Mons Cuthna. Sem se sjížděly různé dobrodružné povahy z celé Evropy toužící po bohatství. Ale jak to tak bývá, Čas trhnul oponou, stříbro došlo a z hornického města se po staletích v roce 1996 stala památka UNESCO.
Na první pohled zde již není po dolování stříbra ani památky, ale na ten druhý je jich stále dost. 

I my jsme chtěli zažít kus středověkého dobrodružství, a tak nám nezbylo, než podniknout výpravu do Českého muzea stříbra, kde se nachází ten zbylý kus zašlé hornické slávy.

A co jsme zažili? Nejvíce nás nadchla „procházka“ neboli „prolízka“ středověkým dolem neboť nejužší místo bylo 40 a nejnižší 120 centimetrů. Naštěstí nás průvodci oblékli do „perkytlí“ a helem, jinak bychom vyfárali jak vodníci a ještě plní boulí na hlavách. Prostě paráda! Samozřejmě jsme se také dostatečně vzdělali v oblasti těžby a zpracování stříbra. Tyto znalosti budeme co nevidět potřebovat, protože si zahrajeme na mistry pregéře a vyrazíme si vlastní měnu.
Ale to by nebyla Kutná Hora, abychom nenavštívili její chloubu největší – chrám svaté Barbory, kterou si postavili ve stylu vrcholné gotiky kutnohorští měšťané. A za co? No přece za pražské groše, které tenkrát platily za tvrdou měnu. A ještě si k tomu nechali postavit kamennou kašnu od mistra Matěje Rejska, který si sem odskočil při stavbě Barbořina chrámu.
Na závěr jsme se ještě prošli tím krásným starobylým městem, zastavili se na chvíli ve Vlašském dvoře, ale to už si Čas významně poťukával na hodinky, že je čas na zmrzlinu a na cestu zpět.
Tedy, to nám to uteklo, ten den ve středověku. Byla to jistě zajímavá doba, ale dnes je dnes! FOTO ZDE: