V tomto příspěvku jsem chtěl původně mluvit o změně konceptu online výtvarky a o tom, jak jsem se pokoušel se začátkem 2. pololetí vyjít vstříc potřebám pravidelných účastníků distanční výuky. Nakonec jsem ale název “Kašírované hlavy zvířat a pohádkových stvoření” škrtl a rozepsal se o něčem, co načíná výše uvedený titulek. S příchodem svátků jara a s nimi spojenou oslavou nového života (kterou s ohledem na nedávné narození své druhé dcery prožívám tyto Velikonoce opravdu hodně intenzivně 🙂 ) si dovoluji takové menší zamyšlení nad aktuální situací ve společnosti – a to především z pohledu učitele. Proč?
Protože současná doba se mi z různých důvodů vskutku jeví jako období plné obav, “útočících” na naši hlavu a možná tak trochu i na náš zdravý rozum. Zakrývání úst se postupně stává standardem. Roušky a respirátory jsou nejen součástí našeho outfitu, ale vyjadřují i náš nový vztah k okolí: “Maskovaní” lidé se na ulicích přestávají poznávat, zdravit a potřásat si pravicí. Z našich životů se vytrácí osobní kontakt, komunitní smýšlení a takový ten pocit, když se na vás usměje paní z protějšího chodníku. 🙂
“Pohasíná” kultura – tedy to, co generace našich předků drželo nad vodou v dobách mnohem temnějších, než je ta naše. Co je ale možná ještě horší – vytrácí se živý vztah mezi učitelem a jeho žáky. Neumím se na svět dívat očima politika, ekonoma, sociologa a už vůbec ne zdravotníka, a proto je můj pohled na věc možná až příliš zúžený a neobjektivní. V obrazu současného školství a jeho prázdných učeben a lavic ale vidím obraz celé dnešní doby: Ulice jsou vyprázdněné a prázdně působí vše, čím za normálních okolností město a lidé v něm jsou. Vše až na přeplněné supermarkety a naše hlavy plné starostí – není to zvláštní?
V takové době si pak člověk (a zejména jeden konkrétní učitel výtvarky) klade otázku, co je skutečnou hrozbou – zda nevyzpytatelnost viru Covid-19 nebo přehnaný strach z něj? Jaké jsou možné důsledky současných opatření pro budoucnost našich dětí, jejich vzdělání a schopnost se úspěšně socializovat? A jaká jsou možná řešení – vyměnit hlavy “pohlavárů” nebo začít u té své?
Jako učitel (nikoli jako občan) jsem se rozhodl pro druhou možnost a dětem jsem stejné téma – výrobu nové kašírované hlavy – nabídl také. Nemůžu za ně sice mluvit, ale myslím, že většina z nich vnímá aktuální dění kolem kultury, školství a společenského života podobně: Chybí jim kolektiv a osobní kontakt se spolužáky i učitelem, zdravé, soutěživé společenské prostředí, každodenní konfrontace i projevy náklonnosti a přátelství. Jedině tak se přece buduje jejich individuální osobnost a přeneseně i tvář celé budoucí společnosti…
I přesto přese všechno (nebo právě proto) se s kolegy učiteli snažíme dělat maximum a svým žákům zajišťovat výuku uměleckých oborů v míře, která “se blíží” standardní prezenční výuce. To vše ale obnáší jistou dávku nadšení, které by bez neobyčejné podpory rodičů, prarodičů, tetiček a strýčků vycházelo zcela naprázdno – zvláště hovoříme-li o distanční výuce malých dětí, které byly do současného dění uvrženy značně nespravedlivě a které jsou dlouhotrvající izolací ochuzeni o mnoho osobních zážitků a zkušeností…
Svůj velikonoční článek jsem sice začal s hlavou trochu sklopenou, ale jeho sdělení by mělo vyznít optimisticky, a tak bych tímto MOC RÁD PODĚKOVAL VŠEM PRAVIDELNÝM ÚČASTNÍKŮM ONLINE VÝTVARKY A HLAVNĚ JEJICH RODINÁM za úžasnou trpělivost, nesmírnou poctivost a vytrvalé nasazení, se kterými přistupovali ke všem dosavadním zadáním distančního vzdělávání.
Vraťme se ale k poslednímu většímu projektu, který jsme s nejmladšími žáky (začátečníky i pokročilými) v průběhu měsíce března věnovali kašírovaným ornamentálním plastikám. Jeho cíl byl prostý: nabídnout dětem výtvarnou aktivitu, která by v sobě spojovala více výtvarných postupů a technik, konkrétně modelování, přípravu malířského podkladu (šepsování latexem), navrhování květinových a rostlinných vzorů inspirovaných lidovým uměním a finální kolorování těchto kreslených ornamentů akrylovými barvami. Vzniknout měly masky nebo jakési helmy, které odrážejí výše popsané aktuální dění spojené nejen s nošením roušek a respirátorů.
Dáme-li ale vše do souvislostí s právě probíhajícími Velikonocemi a nepřehlédneme-li ani fakt, že svým základním tvarem naše masky/helmy nápadně připomínají vajíčko, můžeme směle tvrdit, že nám během zdlouhavé měsíční práce vyrostly nové, rozjařené hlavy, osvěžené jarním kvítím (viz zmíněné květinové ornamenty) a přívalem nových myšlenek – hlavy plné nápadů, které byly v průběhu tvorby vyživovány především dětskou fantazií.
Co když je každá z nich symbolickým velikonočním vejcem, skrze jehož proděravělou skořápku (viz vystřižené otvory pro oči a pusu) mohou naše děti nahlédnout do lepšího světa, který bere ohledy na jejich potřeby a zdravý duševní, mentální i fyzický vývoj? To už jsem asi ale hodně velký snílek, že ano?? 😉 😀
Fotografie zdobených kašírovaných plastik jsou řazené dle abecedního seznamu jejich maskovaných autorů: Famfulíková Elenka, Fiutowská Emilka, Holman Jáchym, Hrádek Kryštof, Klymyšyn Eliška, Kratochvílová Emma, Krupičkovi Alex a Karin, Krylová Adéla, Luňák Antonín, Šaršonovi Jáchym, Metoděj a Žofie, Šikýřová Adéla, Šolc Miloš (kolega učitel) a Tretiníková Lucie.
Mezi další účastníky online výtvarky, kteří v rámci společného tématu pracovali namísto kašírovaných masek na náhradním zadání, patří: Korbelová Justýnka a Novotný Zbyněk.
