Někdy prolistujete mnoho publikací a navštívíte nespočet webových stránek, ale inspirace na pondělní výuku se prostě nedostaví. Trochu zkroušení jdete proto se svou čtyřletou dcerou v neděli večer alespoň vyrovnat z pece již přežahlé výrobky a v tu chvíli se snese Múza. Nepolíbí však vás, ale vaše rozjařené dítě, jež si z dojmu, který v něm práce jiných dětí vyvolaly, odnáší touhu "vymodelovat kočičku a vložit do jejího těla hliněné srdce, které by po vypálení zvonilo jako rolnička". Hezký nápad, řeknete si, a chcete pokračovat v rutinní práci, i když dobře víte, že vaše dcera se pro každé, byť sebemenší vnuknutí okamžitě zapálí a chce ho ihned uskutečnit. A tak se vzápětí přistihnete, jak ve studeném suterénu sídla výtvarného oboru jednoho prosincového večera modelujete další tři čtvrtě hodiny dle naivní dětské představy a trochu nejasných instrukcí chrastítko ve tvaru zvířete – tedy v tomto případě kočičky.

Nápad se ujme, postup práce ze suterénu zachová a následující den se už s předškoláky a mladšími žáky věnujete figurkám fungujícím na stejném principu keramického srdce, jako je to, které chrastí kdesi v útrobách výše uvedené kočičky. A pokud jste stejní "lúzři" jako já a z toho neustálého hledání se cítíte občas tak trochu ztraceni, pořiďte si čtyřletou dceru (a po ní dle mého vzoru klidně i další – v ještě menším provedení), nebo si alespoň vyslechněte, jak se taková super zvučná figurka s hlasem rolničky vyrábí:

[Následuje prostor pro čtenářův smích a po něm hned pisatelův stručný, leč "poutavý" návod]

;-D

Tělo i hlavu jsme vytvořili odděleně a dohromady je skládali až následně. Základem trupu se stala dutá hliněná koule slepená ze dvou mističek, do které jsme ukryli srdce zabalené v papíru jako bonbón. Hlavičku jsme oproti tomu modelovali z celistvé, plné hrudky, do které jsme dutinku vyhloubili pomocí oček teprve až potom. Zbývalo už jen vyřešit spoj mezi oběma částmi, pečlivě ho zacelit šlikrem, přemodelovat vrstvičkou hlíny a uzavřenou „nádobu“, mající již patrné figurální rysy, prošpikovat otvůrky, jimiž v peci mohl unikat vzduch.

Po přežahnutí jsme vzniklé dráčky, ptáčky, kozy, včelky, ovečky, pejsky a kočičky kolorovali engobami, na které po dalším přežahu přišla ještě průhledná glazura, propůjčující přírodním hlinkovým barvám dodatečný lesk. Otvůrky pro unikající páry a vzduch, vzniklé po domodelování, bylo nutné špejlí znovu ucpat, aby namáčecí glazura nezatekla dovnitř figurky a nezpůsobila přilepení keramického srdce k vnitřním stěnám výrobku. Tento krok se nevydařil zcela, a tak nám v některých případech chrastítko bohužel přestalo zvonit.

I chyby, které se tu a tam vloudily do procesu vzniku keramických postaviček, však dětem nevzaly radost z tvorby ani z jejího výsledku (nebo v to alespoň doufám) a do příště se opět máme z čeho poučit. Chcete-li se nechat inspirovat s námi, mrkněte do přiložené fotogalerie…

„Hra je jeden z nejefektivnějších způsobů, jak zjednodušit život. Přesně to jsme dělali jako děti, ale v dospělosti jsme si hrát zapomněli.“
Albert Einstein

Keramika s předškoláky a mladšími školáky je vždy hravější a možná i o něco akčnější, než se sebekritičtějšími staršími žáky. Malé děti se potřebují „vyblbnout“ a mnohdy jim nejde ani tak o výsledek, jako o samotnou práci – respektive o hru, během které jim pod rukama něco nového vniká. 

V rámci listopadové a prosincové tvorby jsme se nechali inspirovat knihou Keramika pro život s přírodou od Veroniky Tymelové a pro naši hru si vybrali námět jednoduchého pyramidového panáčka sestaveného s keramických kroužků, na jejichž vrchol jsme usadili malou zvířecí či lidskou hlavičku.

V době, kdy maminky doma pekly vánoční cukroví, jsme tedy pro svou výtvarnou činnost našli paralelu: Učili jsme se válet keramické pláty a pomocí vykrajovátek získávat potřebné kroužky, které jsme nesázeli do trouby, ale do keramické pece. Jednotlivé části stavebnice jsme po přežahnutí barvili namáčením do glazury i jejím nanášením pomocí štětce. Modelování hlavičky se přidalo až později, tedy poté, co jsme si při vytváření dalšího keramického dílka (viz zde) vyzkoušeli nové pracovní pomůcky a nástroje jako jsou špachtle, keramické očko, špejle, šlikr a podobně…
 

Lockdown a hromadné karantény nás naučily používat “ty internety”, a tak po nich učitel tu a tam sáhne i tehdy, ocitne-li se sám v izolaci. Po čem ale sáhnout, potřebujete-li, aby žáci (ve výtvarce též “kolegové”) měli k dispozici obdobné výtvarné potřeby a distanční online výuka mohla proběhnout hladce a byla přitom dostatečně poutavá? No přece po obyčejných věcech, používaných při běžné dětské hře či během každodenního domácího stravování.

Těmi našimi pomůckami se se 3. a 10. února stali plyšák Rocky, pro kterého jsme navrhovali originální tetování na míru, a dále kovová naběračka či lžíce, na jejichž povrchu se objevil zakřivený obraz odrážející podobizny žáků tvořících doma ve svých pokojích. A právě tyto mikrosvěty jsme se po vzoru nizozemského grafika M. C. Eschera pokusili se všemi odpozorovanými optickými lomy, ohyby a úhyby nakreslit.

Výsledky si můžete prohlédnout v přiložené fotogalerii.

Náhled do hodiny komorní hry zobcových fléten pana učitele Petra Havlíčka.