ZUŠ Hořice navštěvovalo a navštěvuje mnoho talentovaných žáků a studentů. Rádi bychom vám představili absolventku naší školy Michaelu Krylovou. Její díla jste si mohli prohlédnout na výstavách výtvarného oboru a Míšu osobně vidět v divadelních představeních. Při studiích na Hořickém gymnáziu začala v naší škole studovat sólový zpěv a díky tomu jste ji mohli slyšet zpívat ve sboru Musica. 
Letošním školním rokem zahájila studia na Vyšší odborné škole herecké v Praze, obor herectví a moderování. Při studiu úspěšně složila zkoušky na Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze, obor činoherní herectví. 
Jak jinak začít náš rozhovor, než velkou gratulací: „Míšo, gratulujeme a přejeme ti hodně úspěchů a krásných rolí.“
Míšo, kdy nastal okamžik, že ses rozhodla pro studium herectví?
Zrovna včera jsme na to vzpomínaly s mamkou. Vzpomněly jsme si, že když jsem byla malinká, jezdily jsme s kamarádkou na chatu a každý večer jsme pro naše rodiče připravovaly představení a nutily jsme je sedět na malých židlích a koukat až do konce. Díky tomu mě mamka přihlásila k vám do dramaťáku, kde jsem s vámi, Štěpánko, mohla dál tvořit a hrát. Pro mě byly největší zážitky ze závěrečných představení, kdy jsme hráli na radnici před publikem. Byly to pro mě nezapomenutelné chvíle. Celý můj život k herectví směřoval. Na malém gymplu byl mým třídním učitelem Jiří Štěpánek, se kterým jsme také hráli různá drobná představení a v tom jsem se cítila jako ryba ve vodě. Po přestupu na Hořické gymnázium jsem měla příležitosti nejenom hrát, ale i moderovat. V tom jsem se našla.
A všechno, co mě zajímalo, se kloubí v profesi herectví. Celý život k němu různými cestami směřuji. A kdy byl ten okamžik? Vím. Na Hořickém gymnáziu jsme jezdili na expedice a v rámci jedné z nich jsem podle námětu mého přítele Stefana Lamberta napsala veršovanou baladu Rusalka, kterou jsme potom i zfilmovali. Za pomoci školy jsem uspořádala autorské čtení pro veřejnost. Přišlo hodně lidí, to jsem nečekala. Všichni celou dobu poslouchali a na konci za mnou mnozí z nich přišli a sdělovali mi své pocity z poslechu, z balady a děkovali mi. To všechno bylo moc krásné.
Prezentace mé vlastní tvorby a velmi intenzivní kontakt s publikem ve mně zanechaly velkou stopu. Ano, od autorského čtení mi bylo jasné, že se chci herectví věnovat celý život.
Po autorském čtení a krátkém filmovém zpracování, které se moc povedlo, máš ještě čas na svoji vlastní autorskou tvorbu? Přemýšlíš o něčem, že bys ještě něco napsala?
Ráda bych se k tomu vrátila, jen mám teď hodně jiné práce. Těším se, až budu mít víc času, sednu si na nějaké hezké místo a nechám své myšlenky plynout, protože nějak takhle přišla i Rusalka. Psaní šlo skoro samo, ale teď mě žádná velká múza nepolíbila. Čekám, že možná jednou přijde a já se k psaní vrátím. Momentálně nic netvořím, ale něco se chystá. Ještě ladíme příběh a až bude hotovo, začnu skládat verše.
Míšo, jistě máš nějaký zážitek ze studia na naší škole, který ti utkvěl v hlavě a ráda na něj vzpomínáš. Podělíš se s námi…?
Určitě, Mám jich hodně. Kdybych vám měla vyprávět o všech, budeme tady sedět až do večera. Studovala jsem na vaší škole od malička až do dospělosti. Prožila jsem v ní velkou část svého života. Povím vám ty nejintenzivnější z nich. Patří k nim moje první zkoušky ze zpěvu. Bylo léto a vy jste těsně před zkouškou přinesla košík plný třešní a já jsem shodou okolností zpívala písničku Jó, třešně zrály. Obě jsme si z nich udělaly náušnice. Na zkoušku jsem šla v třešničkách. Vzaly jsme s sebou celý košík a nabídly ostatním. Všichni zobali třešně a já zpívala. Když jsem šla na zkoušku, měla jsem velkou trému, ale díky tomu, že jsme si ji udělali takhle krásnou, tréma se zmenšila a já jsem si to docela užila. Tak to je moje první vzpomínka.
Další je z dramaťáku. Ten rok, kdy jsem absolvovala, jsme si sami napsali krátkou divadelní hru. Jmenovala se Květina z popelnice. Celá naše skupina na ní společně pracovala a dotáhli jsme ji až do konce. A měli jsme představení na radnici. To pro mě bylo úžasné, protože jsme s kamarády všechno, co obnáší vytvoření inscenace, díky Štěpánce Fléglové, dali dohromady a mohli jsme dramatizaci realizovat.
Ještě mám v kapse dvě další vzpomínky, o které bych se s vámi ráda podělila.
Bylo mi asi dvanáct a konal se koncert v synagoze. Měla jsem v ní recitovat lyrickou báseň, která byla docela složitá, myšlenky v textu na sebe navazovaly a musely se říct ve správném pořadí, aby do sebe zapadaly. Jenomže já jsem měla trému, a když jsem přednesla asi čtvrtinu, zjistila jsem, že jsem báseň popletla. Bylo mi jasné, že by na chybu nikdo nepřišel, protože by text i tak možná smysl dával, ale nechtěla jsem ho dopřednášet špatně, protože pro mě by celý ztratil smysl. Tak jsem se zastavila, omluvila jsem se všem divákům, řekla jsem, že jsem to popletla a že bych jim text ráda přednesla znovu a správně. Odrecitovala jsem ho znovu. V hledišti (na lavicích) seděla i moje teta Jana, která za mnou po skončení koncertu přišla a řekla, že můj přednes pro ni byl nejsilnějším zážitkem, který v poslední době zažila, že mi moc děkuje, protože teď ví, teď se to v ní utvrdilo, že když udělá chybu nebo něco splete, kdykoliv si může říct: „Stop. Udělám to znovu.“ Doteď je pro ni vzpomínka ze synagogy jejím malým poselstvím a občas mi ji připomíná. Když se mi něco nepovede, řekne mi: „A já si na tebe, Michalko, vždycky vzpomenu, jak si byla malá a stála jsi v té synagoze…“
Druhý a poslední zážitek mám z výtvarky, ve které jsme měli úžasnou paní učitelku, paní Bihelerovou. Vím, že se výtvarný obor herectví moc netýká, ale výtvarku jsem milovala. Ze všeho nejvíc ráda vzpomínám na plenéry ve Vieste v Itálii. Právě tady jsem prodala svůj první obraz. V rámci hodiny jsem namalovala malý krámek v malé uličce a jeho majitel ode mě obraz koupil za náramek a roztomilou tašku. Mám ji doteď a občas, když se mi hodí, nosím ji s sebou.
Na naší ZUŠ jsi také studovala sólový zpěv. Byla to jenom zvědavost, nebo studium zpěvu byla cílená cesta k získávání vědomostí a zkušeností v oblasti práce s hlasem?
Moje babička krásně zpívá a já jsem to taky vždycky chtěla umět. Nikdy jsem si ve zpěvu nevěřila, ale paní učitelka Kolodiy mi jednou řekla, že zpívat může každý, že se zpívat lze naučit. Sebrala jsem odvahu, a řekla jsem si, že do toho půjdu. Zazpívat si z plných plic, s kamarády a nestydět se. To mě motivovalo. Zpětně to shledávám jako jednu z  nejlepších věcí, co jsem v posledních pěti letech mého života udělala, protože i díky tomu jsem se na DAMU dostala. Kdybych neuměla zpívat, nemohu být herec.
V rámci studia jsi navštěvovala sbor Musica. Bylo to pro tebe do budoucna přínosné?
Určitě. Ve sboru byla vždy přátelská atmosféra. Nejkrásnější bylo zpívat dohromady a tvořit hudbu společně. Vedle vás stojí holky a kluci, kteří chtějí zpívat jako vy a všichni se vždycky vzájemně podrží. Strach se rozplyne. Mám z práce ve sboru krásné zážitky. Zpívali jsme v kostele, v synagoze, na radnici. Sborový zpěv vás učí zodpovědnosti, stejně jako dramaťák, protože když se nepřipravíte, budou kvůli vám ostatní pozadu nebo výsledek nebude takový, jaký si představujete. Práce ve sboru je úplně jiná než sólový zpěv, kde jste sami za sebe.
I hudební žánr je jiný. Zpívali jsme hudbu chrámovou, lidovou i populár. Byly to nádherné chvíle. Hezky se na sbor vzpomíná. 
Míšo, když jsi chodila na dramaťák do ZUŠ Hořice, bylo vidět, že tě výuka zaujala. Co ti studium přineslo do tvého profesního i osobního života? 
Díky dramaťáku jsem se naučila zvládat trému. Tolik se nebojím výzev a zkoušení nových věcí. Zkušenosti z něj se mi hodily nejen ve škole, třeba při češtině, ale i v osobním životě, v komunikaci s novými lidmi. Vím, že můžu své myšlenky, nápady a představy posouvat dál, že nemusí zůstat jen v mé hlavě, že někoho budou zajímat a někdo je bude poslouchat. Také jsem díky dramaťáku získala dobré kamarády a naše přátelství trvají dodnes.
Myslíš si, že má význam studovat dramaťák i pro žáky, kteří se nechtějí věnovat herectví? 
Samozřejmě. Takové zkušenosti a dovednosti, které se v něm naučíte, se hodí každému.
Míšo, v současné době studuješ na Vyšší odborné škole herecké, obor herectví a moderování. Jak zvládáš studium v této složité době?
Je to těžké. Online výuka je pro mne čím dál obtížnější. Mít hlasovou výchovu, cvičit svůj hlas, trénovat jevištní pohyb a herectví nebo zpívat přes internet je velmi náročné. Můžu to ilustrovat prácí, kterou teď děláme na herecké výchově. Pracujeme na monologu, v němž mluví žena s mužem a dvakrát nebo třikrát se v něm líbají. Ty polibky jsou klíčové. A já každé pondělí a každou středu stojím sama v pokoji a líbám se s člověkem, který je reálně třeba sto kilometrů daleko, v úplně jiném městě. Takže oba ve svém pokoji líbáme vzduch a častokrát ani nevíme, jestli ten druhý už skončil, nebo ne. Stává se, že vy stále líbáte vzduch a ten druhý se na vás dívá s výrazem „Kde jsi a co to děláš? Už máš říkat jinou repliku.“  Studovat herectví přes notebook je náročné. Ale baví to. Nic nevzdávám. 
Můžeme nahlédnout pod pokličku? Na čem pracuješ, chystáte závěrečnou ročníkovou práci?
Závěrečnou ročníkovou práci nám překazila druhá karanténa. Měla to být mozaika výpovědí pocitů z karantény a života v ní. Téma mohlo být zajímavé, ale příprava by musela proběhnout prezenčně, stejně tak jako dlouhodobý projekt vyprávění pohádek dětem v mateřských školách. Projekty jsme museli odložit.
Ale cesty se najdou. Teď jsem momentálně součástí přípravy filmu Cesta do Kandaháru, kde ztvárňuji mladou komunistku. Poprvé jsem součástí nějakého profesionálního projektu, kdy hraji před kamerou. Mám skvělého režiséra, je to výborná práce a já doufám, že budu mít ještě v budoucnu možnost pracovat na nějakém filmu, protože mě filmová práce moc baví. Ani výtvarný duch mě neopustil. Jsem členem pracovní skupiny projektu MAP II. Pracujeme na regionální učebnici, kterou ilustruji.
Míšo, máš otevřené dveře do hereckého života. Jaká je tvá vysněná role, kterou by sis chtěla jednou zahrát?
Chtěla bych úspěšně absolvovat DAMU. A ráda bych získala angažmá v divadle. Moje vysněná role? Chtěla bych si zahrát princeznu, mít krásné šaty, nádherný účes a jezdit na koni. Hrát v pohádce, která by byla propletená písničkami a mít prince, který by mě miloval. Vím, že to zní jako dětský sen, ale takovou princeznu bych si zahrát chtěla.
Jeden sen se ti už splnil. Úspěšně si složila talentové zkoušky na DAMU, ještě jednou ti gratulujeme. Máme velkou radost. 
A já děkuji vám. Kdybych nechodila do dramaťáku a na zpěv, nejspíš nestuduji DAMU.
U vás v ZUŠce jsem se mohla zlepšovat v tom, v čem jsem chtěla a potřebovala. Mohla jsem si brousit svůj talent a jít si za svým snem. Pomohli jste mi při konzultacích a v přípravě na přijímačky na VOŠku. Děkuji své rodině a přátelům, vám i všem učitelům na ZUŠce a na gymnáziích, protože všechny vědomosti, které jste mi předali, směrovaly moji cestu tam, kde jsem právě teď. 
                                                              Mgr. Olha Kolodiy, Štěpánka Fléglová