„Tak jak to jde?“ To je asi nejčastější otázka při našich pravidelných čtvrtečních „poradách“ – videokonferencích. Jde to, ach, jde. Musí. Všichni jsme stáli 11. března před otázkou, jakým způsobem vlastně budeme učit. První týden, to byla ještě poněkud zmatená atmosféra, chvíle hledání, pátrání, komunikování s rodiči, nalézání vhodné cesty a formy, jak bychom se mohli s dětmi vidět (v ideálním případě), slyšet nebo alespoň být v kontaktu prostřednictvím nahrávek, videí, mailů.
Musím říci – jsem pyšná na to, že všichni učitelé naší školy si našli ten svůj „kanál“, popřípadě několik různých, a pustili se do práce, a to ve všech oborech – hudebním, výtvarném i literárně dramatickém. Řekli jsme si hned na začátku, že nebudeme děti přetěžovat, dávat jim příliš „úkolů“, či příliš těžké. Všichni chápeme, že se celé rodiny ocitly v naprosto nepředvídatelné situaci, se kterou se každý vyrovnává podle svých možností. Některé děti pracují samy, některé potřebují pomoc rodičů, někteří rodiče chodí do práce (a večer sedí s dětmi nad úkoly), někteří jsou doma, někteří jsou doma a pracují, prostě jak to jen jde. Proto jsme se snažili nepřidělávat další starosti a vyučovat podle jejich časových a technických možností. S radostí však sledujeme, že převážná většina našich žáků (a našich rodičů) má velký zájem alespoň udržovat nabyté dovednosti. Děti si rády zamuzicírují, výtvarně i dramaticky improvizují, mnohdy se připojí maminka či tatínek. Je to vlastně v současné době jedinečná forma muzikoterapie, arteterapie, tvůrčího psaní a dalších činností, které vyrovnávají čas strávený u počítačů či mobilů.
ro většinu z nás učitelů je to také úplně nová zkušenost, k výuce jsme se naučili využívat nejrůznějších cest – skype, messenger, videokonference, whatsapp, facetime a kdovíco ještě. Což se nám určitě bude hodit i v době „povirové“.
Všichni se už moc těšíme na 11. a 25. květen, kdy se opět rozběhne individuální a částečně i kolektivní výuka na naší ZUŠce.
DĚKUJI VŠEM UČITELUM, RODIČUM I DĚTEM.
Blanka Bihelerová, ředitelka školy
