Někdy prolistujete mnoho publikací a navštívíte nespočet webových stránek, ale inspirace na pondělní výuku se prostě nedostaví. Trochu zkroušení jdete proto se svou čtyřletou dcerou v neděli večer alespoň vyrovnat z pece již přežahlé výrobky a v tu chvíli se snese Múza. Nepolíbí však vás, ale vaše rozjařené dítě, jež si z dojmu, který v něm práce jiných dětí vyvolaly, odnáší touhu „vymodelovat kočičku a vložit do jejího těla hliněné srdce, které by po vypálení zvonilo jako rolnička“. Hezký nápad, řeknete si, a chcete pokračovat v rutinní práci, i když dobře víte, že vaše dcera se pro každé, byť sebemenší vnuknutí okamžitě zapálí a chce ho ihned uskutečnit. A tak se vzápětí přistihnete, jak ve studeném suterénu sídla výtvarného oboru jednoho prosincového večera modelujete další tři čtvrtě hodiny dle naivní dětské představy a trochu nejasných instrukcí chrastítko ve tvaru zvířete – tedy v tomto případě kočičky.

Nápad se ujme, postup práce ze suterénu zachová a následující den se už s předškoláky a mladšími žáky věnujete figurkám fungujícím na stejném principu keramického srdce, jako je to, které chrastí kdesi v útrobách výše uvedené kočičky. A pokud jste stejní „lúzři“ jako já a z toho neustálého hledání se cítíte občas tak trochu ztraceni, pořiďte si čtyřletou dceru (a po ní dle mého vzoru klidně i další – v ještě menším provedení), nebo si alespoň vyslechněte, jak se taková super zvučná figurka s hlasem rolničky vyrábí:

[Následuje prostor pro čtenářův smích a po něm hned pisatelův stručný, leč „poutavý“ návod]

;-D

Tělo i hlavu jsme vytvořili odděleně a dohromady je skládali až následně. Základem trupu se stala dutá hliněná koule slepená ze dvou mističek, do které jsme ukryli srdce zabalené v papíru jako bonbón. Hlavičku jsme oproti tomu modelovali z celistvé, plné hrudky, do které jsme dutinku vyhloubili pomocí oček teprve až potom. Zbývalo už jen vyřešit spoj mezi oběma částmi, pečlivě ho zacelit šlikrem, přemodelovat vrstvičkou hlíny a uzavřenou „nádobu“, mající již patrné figurální rysy, prošpikovat otvůrky, jimiž v peci mohl unikat vzduch.

Po přežahnutí jsme vzniklé dráčky, ptáčky, kozy, včelky, ovečky, pejsky a kočičky kolorovali engobami, na které po dalším přežahu přišla ještě průhledná glazura, propůjčující přírodním hlinkovým barvám dodatečný lesk. Otvůrky pro unikající páry a vzduch, vzniklé po domodelování, bylo nutné špejlí znovu ucpat, aby namáčecí glazura nezatekla dovnitř figurky a nezpůsobila přilepení keramického srdce k vnitřním stěnám výrobku. Tento krok se nevydařil zcela, a tak nám v některých případech chrastítko bohužel přestalo zvonit.

I chyby, které se tu a tam vloudily do procesu vzniku keramických postaviček, však dětem nevzaly radost z tvorby ani z jejího výsledku (nebo v to alespoň doufám) a do příště se opět máme z čeho poučit. Chcete-li se nechat inspirovat s námi, mrkněte do přiložené fotogalerie…